Prolog
Josef Masopust
I když patřím k těm dříve narozeným a pocházím z dnes už bohužel dávno neexistující vesničky Střimice u Mostu, tedy z někdejších Sudet, setkal jsem se s fenoménem německého fotbalu v českých zemích na vlastní kůži vlastně spíše okrajově a pouze jako dítě. Vím však pochopitelně velmi dobře, že existoval, že představoval v českém i československém fotbalovém dění faktor velmi významný. A že není, respektive by nebylo moudré, v někdejší dlouhodobé zapovězenosti tohoto tématu, byť svým způsobem pochopitelné, pokračovat. Vydání této publikace proto vítám jako člověk pro kterého fotbal tolik znamenal a znamená, kterého tematika a problematika, jíž se kniha věnuje, vždy zajímala. Vítám ji i jako ctitel historických faktů a souvislostí - samozřejmě nejen z oblasti sportu.
Střimice, ve kterých jsem se ve třicátých letech minulého století narodil, prožil v nich celé dětství a na zdejších loukách a pláccích navždy podlehl kouzlu hry zvané fotbal, se sice nacházely v území, kde v té době tvořili většinu obyvatel Němci, ale vesnice sama byla téměř ryze česká.V blízkém i vzdálenějším okolí tomu ovšem bylo nezřídka naopak. Přesto jsem se jako kluk, ať už s mičudou u nohy, nebo jinak, pohyboval na sklonku první republiky a ve válečných letech kdy se Střimice jmenovaly Striemitz a byly součástí Říše, téměř výhradně mezi Čechy. Současně však musím říci, že jedna z mých nejranějších fotbalových vzpomíneksouvisí s jedním mým kamarádem, který se jmenoval Helmut. Ten sice mluvil česky stejně jako my, ale byl to Němec a dlouho také jediný kluk z vesnice, jenž měl opravdovou merunu. A musím přiznat, že právě o jeho míč jsme tenkrát stáli víc než o něj samotného, protože on sám fotbal hrát vůbec neuměl.
Tím ovšem ani zdaleka nechci předznamenat, že jiní kluci německé národnosti také hráli špatně, nebo dokonce, že snad nemám o německém fotbalu v českých zemí valné mínění.To v žádném případě. Jako kluk jsem často jezdil s tatínkem do Teplic na zápasy mužstva Teplitzer FK a docela dobře si pamatuji třeba i na DFC Saaz, neboli Žatec z někdejší válečné gau ligy. Řadu hráčů těchto klubů jsem tenkrát znal jmény, která si ovšem dnes už nepamatuji, a měl jsem mezi nimi i své oblíbence. Současně jsem si však uvědomoval, že v českém a německém fotbalovém pojetí existuje velký rozdíl, patrný prakticky na všech fotbalových úrovních a ve všech věkových kategoriích, daný nepochybně jinou mentalitou obou národů. Všechno to ovšem v mém tehdejším vnímání ještě bylo výrazně poznamenáno skličující atmosférou válečné doby. Například my, tedy naše tehdy šestičlenná rodina se čtyřmi dětmi, z nichž já byl nejstarší, jsme žili v Reichu, zatímco naši blízcí příbuzní, rodina tatínkovy sestry v Praze, tedy v protektorátu Böhmen und Mähren. Kontakt s nimi jsme mohli udržovat minimálně, všichni jsme tím trpěli a oprávněně to považovali za obrovskou újmu způsobenou německými okupanty. To se nemohlo do mého vztahu k německému fotbalu tenkrát nepromítnout.
Chci se však vrátit k českému a německému fotbalovému pojetí. Je zajímavé, a já si za tímto názorem stojím, že se přes poměrně dlouholeté společné působení v rámci jedné země styly německých a českých resp. československých týmů, vzájemně nijak zvlášť neovlivňovaly. Po této stránce - nemám teď na mysli záležitosti organizačního charakteru - účast ve stejných soutěžích apod., nežily spolu, nýbrž vedle sebe. Zcela svébytně, samostatně. Šly svou vlastní cestou, jely po jiných, i když souběžných kolejích, které se prostě neprotínaly.
Zkrátka - německy fotbalový styl byl vždy německý, ať ta mužstva hrála v Teplicích, v Praze, v Berlíně nebo v Kolíně nad Rýnem. Hra každého takového manšaftu, který mohl být složený z ostřílených profesionálů, amatérů nebo třeba dorostenců, či ještě mladších hráčů, byla vždy založena na co nejdokonalejší organizaci, neumdlévající bojovnosti, relativní jednoduchosti, důslednosti a disciplíně. Český přístup je, a byl vždy, tedy i tenkrát, úplně jiný.Více se podobal, ačkoli z geografického hlediska je to vlastně zvláštní, tomu, jak se fotbal hraje ve vzdálenějších zemích než je Německo - na jih od nás, a třeba i za oceánem. Tedy fotbal založený daleko více na technice, improvizaci, chytrosti, ale také na jakémsi, a to je záležitost opravdu specificky česká, jak já říkám, až švejkovském „kulišáctví“. Existovaly samozřejmě v časech, ke kterým se tato kniha vrací především prostřednictvím zajímavých statistických údajů a informací, i týmy složené z hráčů českých i německých. Přesto se ani v nich podle mého názoru herní styl nesmíchal - Češi si hráli svoje a Němci také.
Český a německý fotbal tedy k sobě měly v těchto letech fyzicky blízko, ale celkovým pojetím a herní filozofií současně relativně daleko. Nelze to ovšem generalizovat. Existovaly a existují, a ne pouze ojedinělé, výjimky. Jak jsem řekl, nepamatuji si už jména někdejších německých hráčů, které jsem vídal kopat ve svém rodném kraji jako kluk, ale vím, že u některých jedinců se objevovaly i jiné fotbalové prvky. Těm jsem jako vyznavač a pozdější představitel takového herního stylu, vždy fandil nejvíc. Tak jako mnohem později některým slavným internacionálům, například Wolfgangu Overathovi, Günteru Netzerovi či Franzi Beckenbauerovi, který především je pro mne zosobněním toho, že německý fotbalista nemusí být vždy jenom neúnavný, zarputilý bojovník a bezpříkladný dříč. I to jsou ovšem vlastnosti zdobící určité hráčské typy, které se vyskytují a vyskytovaly také v našem fotbale - za všechny bych chtěl jmenovat svého dlouholetého spoluhráče i nezapomenutelného kamaráda Sváťu Pluskala. Úžasného fotbalového dělníka, obětavého, nesmírně poctivého a důsledného hráče, jenž byl právě pro tyto vlastnosti vynikajícím fotbalistou, zcela zaslouženě svého času vybraným i do mužstva světa.
Přestože já sám jsem byl reprezentantem výrazně jiného fotbalového „vyznání“, vždy jsem německou kopanou respektoval. K řadě jejích interpretů jsem měl a mám stále velmi blízký, přátelský vztah. I proto knížce, která obdivuhodným způsobem mapuje její někdejší soužití s kopanou českou, přeji úspěch. Tedy čtenáře, kteří ji, stejně jako já, ocení a docení. Pro které bude nejen nedílnou součástí jejich knihovny, ale také se stane, tím, že jim doplní znalosti, trvalou součástí jejich fotbalového povědomí. A co fotbal ve sportu a v životě celé společnosti znamená, si my, jeho příznivci a vyznavači, jistě nemusíme říkat.
